O NÁS
Tak ani nevím, jak vlastně začít. Před časem mě paní Sosnová nabádala, že bych měla přispět do našeho Zpravodaje. Vyjádřila jsem se, že jsem v podstatě jezevec, který nerad vylézá ze svého úkrytu, což je pravda. Velice nerada jsem středem pozornosti. Chovem psů se s manželem zabýváme už „hrůza let“, (asi od roku 76), to je lepší nahlas ani neříkat, neboť mám pocit, že to je teprve nedávno. Je to jediná spravedlnost, že čas utíká každému stejně a na každém z nás záleží, jak jej využije.Začínali jme obyčejnými oříšky, přes kokry a jezevčíky, baseta bez PP. Pak následovala různá plemena, už s PP – irský setr, opět kokršpaněl a jezevčíci, ale osudný byl rok 87, kdy mě manžel přesvědčil, že „ten buldoček je přeci moc hezký, ne?“ Prvně jsem živého buldočka viděla v davu lidí na koňských dostizích. Manžel mě najednou smýkal davem, něco si „hučel pod vousy“ a pak vítězoslavně prohlásil, co na to říkám. Zpočátku jsem vůbec nechápala, o co jde. A pak jsem uviděla JI!!! Buldoččí fenku, tmavou, žíhanou, sice bez PP, ale skutečnou, živou a ne v knižním podání, kde jsem ji tvrdě odmítala. A tak bylo rozhodnuto, neboť pohled do očí se nedá ničím nahradit. Tehdy byl velký problém sehnat štěně, manžel je velice cílevědomý člověk, který se nevzdává. Tak se k nám po dost dlouhém shánění – asi ¾ roce, dostala zakladatelka našeho chovu – CILKA DAROAN. Byla to fena, která mi ukázala, jak je to nádherné plemeno. V té době se mi objevily určité zdravotní potíže. Kdo nezažil, nepochopí, jak se může krásně i stonat, samozřejmě s buldočkem v posteli. Do té doby jsem nepoznala soucitnější stvoření oddané člověku po 24 hodin denně bez požadavků na nějakou odměnu. Cíla se mnou trpěla tak poctivě, že jsem nevěděla, která z nás je vlastně nemocná. Věřte nebo ne, ale je to úžasný pocit, když se k vám otočí oči v tom zmuchlaném ksichtíku a vy si v nich přečtete, tolik oddanosti, lásky a všeho, co jen „ten pes“ může nabídnout.
Pak následovaly výstavy, bonitace, nakrytí a porody.Tehdy jsem si uvědomila, že jsme vstoupili na velice tenký led. Při porodu a to nejen při tom prvním, jsem vždy jak napnutá tětiva luku, která každý okamžik praskne. Vždy si říkám, jestli mám zapotřebí takové nervy, bezesné noci a úplné vyčerpání, které poté následuje. Vždy si říkám, tohle je už naposledy. Pak se mi zavrtí malý drobeček v dlani, den po dni se mění jejich bezmocnost, jak rostou v psí osobnosti, zkouší první krůčky, ústní souboje a vyhrožování, jací že to jsou trhani. Pomalu se vkrádá obrovský pocit radosti, jak jsou ta stvořeníčka roztomilá. Pak přijde moment, kdy se snaží prozkoumat co největší plochu a ochutnat každou kytku, která je v jejich dosahu. Když nadělají pořádnou spoušť, jsou na vrcholu blaha! Za nějaký čas přijde okamžik rozloučení. Noví páníčkové jsou seznámeni s tím málem, co vím a odjedou. Valná většina se jich ozve a dělí se svými radostmi. To je pro mě největší odměna. Když vím, že obě strany jsou spokojené. Ale největší odměnou mi je, když se majitelé našich odchovů ozvou úplně nečekaně – slavíme 10. narozeniny, těším se, jak si to užijeme. Vše, co jsme při odběru vyslechli, byla pravda, apod…
Za ta léta co psy chováme, mohu zodpovědně říci, a to bude znít oklepaně, ale je to bohužel pravda pravdoucí, že nám naši psi ublížili pouze v momentě, kdy se dovršil jejich čas. Bohužel mají tu svíčku kratší než lidé. Uvedla jsem pouze jedno jméno, ale v srdci a paměti mám všechny ostatní, kteří prošli naším životem. A bylo jich už opravdu za ta léta hodně.(Barunka, Cleare, Donald-Jan = Jéňa, Gia, Hitta, Elza, Komteska,…) Tvrdím, že je vždy lepší mít víc psích kamarádů, než jednoho. Když se s ním něco stane, je tu vždy ještě další, kdo se přijde pomazlit a odvede pozornost a myšlenky od ztráty.
Pak následovaly výstavy, bonitace, nakrytí a porody.Tehdy jsem si uvědomila, že jsme vstoupili na velice tenký led. Při porodu a to nejen při tom prvním, jsem vždy jak napnutá tětiva luku, která každý okamžik praskne. Vždy si říkám, jestli mám zapotřebí takové nervy, bezesné noci a úplné vyčerpání, které poté následuje. Vždy si říkám, tohle je už naposledy. Pak se mi zavrtí malý drobeček v dlani, den po dni se mění jejich bezmocnost, jak rostou v psí osobnosti, zkouší první krůčky, ústní souboje a vyhrožování, jací že to jsou trhani. Pomalu se vkrádá obrovský pocit radosti, jak jsou ta stvořeníčka roztomilá. Pak přijde moment, kdy se snaží prozkoumat co největší plochu a ochutnat každou kytku, která je v jejich dosahu. Když nadělají pořádnou spoušť, jsou na vrcholu blaha! Za nějaký čas přijde okamžik rozloučení. Noví páníčkové jsou seznámeni s tím málem, co vím a odjedou. Valná většina se jich ozve a dělí se svými radostmi. To je pro mě největší odměna. Když vím, že obě strany jsou spokojené. Ale největší odměnou mi je, když se majitelé našich odchovů ozvou úplně nečekaně – slavíme 10. narozeniny, těším se, jak si to užijeme. Vše, co jsme při odběru vyslechli, byla pravda, apod…
Za ta léta co psy chováme, mohu zodpovědně říci, a to bude znít oklepaně, ale je to bohužel pravda pravdoucí, že nám naši psi ublížili pouze v momentě, kdy se dovršil jejich čas. Bohužel mají tu svíčku kratší než lidé. Uvedla jsem pouze jedno jméno, ale v srdci a paměti mám všechny ostatní, kteří prošli naším životem. A bylo jich už opravdu za ta léta hodně.(Barunka, Cleare, Donald-Jan = Jéňa, Gia, Hitta, Elza, Komteska,…) Tvrdím, že je vždy lepší mít víc psích kamarádů, než jednoho. Když se s ním něco stane, je tu vždy ještě další, kdo se přijde pomazlit a odvede pozornost a myšlenky od ztráty.